EXIL A EDEN


Mladý muž se potýká s nesmrtelností.



  23. říjen
Píšu, jelikož ztrácím jakékoliv pojetí o realitě, tudíž potřebuji zapisovat, vrýt svět do papíru černým inkoustem, zhmotnit jej! Copak lze vysvětlit cokoliv? Cokoliv, co se děje?
Abych však nepředbíhal. Myslím, že bude nejjednodušší to vyjádřit jednou větou: včera v noci mě rozmetal vlak. Přecházel jsem akorát druhou kolej – stačil ještě jeden krok a byl bych pryč – pak houkání a já ztuhl, a když do mě ten vlak vrazil, tak mi vyrval nohy z boků. Vzpomínám si, jak jsem ležel vedle kolejiště a cítil, ve chvíli, kdy začalo pršet, jak mi dopadají chladivé kapky vody na střeva. Trvalo strašně dlouho, než všechno ztmavlo. Ten pohled na mé nohy, co ležely nehybně snad deset metrů ode mne, byl příšerný.
Vracel jsem se z Petrovy oslavy, pitky – na níž jsem ani nechtěl jít – zatraceně, všichni tam do mě lili rum a zelenou a chlast všech barev… zatraceně, soustřeď se! Ve snech je více než obyčejné, že člověku připadá sen realitou, ač necítí tep své krve, ač nedýchá, ač nemrká, vše je reálné, vše je přirozené, neboť nic jiného v tu chvíli nezná… A pak se probudí a procitne, vykročí z Platónovy jeskyně, haha… Ale! Nic takového tu nebylo, ne, já mrkal, já zvracel, já měl zavřené oči, já dýchal a cítil bušení svého srdce a cítil jsem, jak se zastavilo, když se rozevřely ty oči
Jaké to je zemřít? Zemřít? Zemřel jsem...?
Byl to sen, musel být.
Bože, co to píši…
Ale… takové bušení… nikdy nebylo mi živěji
                                               než pár vteřin předtím než
                                                                       jsem                 zemřel        ?


24. říjen
Nevím, kdo je Eliška. Neznám žádnou Elišku, přesto mi dnes bušila na dveře mého bytu volajíc mé jméno. Otevřel jsem dveře a ta dívka mi vskočila do náruče, vlepila mi polibek, vášnivý, bláznivý, s jazykem, chutnala po sladkých malinách!
Otřepal jsem se a ona se smála, vynadala mi, ptala se, co mi je.
„Kdo jsi?“
„Já? Já… já jsem tvá sexuální otrokyně, přeci.“ pravila, zatímco ze sebe svlékala dráždivě kabát přes svá raménka. Pak se rozesmála.
„Eliška Čečilová… tvá jediná.“ A zase, smích, smích, smích, tančila mým bytem.
Netrvalo dlouho, a mé tělo ji uvěřilo, ačkoliv duše se mi opírala vší silou o vnitřek zad, odtahujíc se seč jí síly stačily od té neznámé ženy. Když jsme pak spolu leželi v posteli, pravila: „To bylo jako poprvý, pamatuješ?“ Tělo samozřejmě kývlo, duše se rozeřvala v šílené agónii.


25. říjen
Má matka je mrtvá. Zjistil jsem to, když jsem dnes navštívil dům rodičů. Ten totiž ani nepatří mým rodičům, nýbrž nějakému mladému páru… Otec bydlí v bytě ve městě. Matka zemřela na rakovinu prsu před třemi lety. Což si samozřejmě pamatuji. Je tu jeden jediný problém – velmi dobře vím, že matka nezemřela. Matka se vyléčila, sic přišla o obě ňadra.
A Eliška mě miluje, vášnivě miluje.


26. říjen
Zcela jsem se pomátl, vzduch se dýchá ztěžka, v odrazu zrcadla vidím sám sebe, ale nepoznávám se, ať je to klišé sebevětší, k čertu s tím vším! Mám nad pravým okem jizvu… Nikdy jsem ji tam ale neměl! Ne, neměl! Blázním, nepoznávám svět, v němž žiji a nepoznávám tvář, jež se na mě šklebí v zrcadle!
A ten sen, ten sen!


27. říjen
Naďa a Petr. Jako bratr a sestra. Hádají se a milují. Neumí to jinak.
Ptal jsem se jich, jak dopadla Petrova oslava. Říkali, že dobrý, Petr prý skončil někde v pangejtu a pozvracel kašnu na náměstí.
A Naďa! Tohle mi řekla: „Škoda, že jsi nepřišel!“


29. říjen
Uzavřel jsem se do svého bytu a nevycházím ven, protože nerozumím světu za stěnami toho mého. Eliška mi volala, vyhodil jsem svůj mobil… Trochu jsem pil potřebuju trochu klid……..


3. listopad
Je klid a já skládám vzpomínky do reality, nicméně do ní nezapadají. To, co vidím, neodpovídá tomu, co vím. Nebo alespoň tomu, co jsem si myslel, že vím. Připadám si jako blázen a když jsem pil tak se to trochu uvolnilo, ta dusivá atmosféra neznáma, v níž se nedalo dýchat… musil jsem přestat, vždyť je to směšné, určitě se to dá nějak vysvětlit.
Místo litrů vína teď chlastám kafe, zase… protože když upadám do spánku tak trhavě procitám, jelikož vidím, za polosna a za polobdění, jak se na mě řítí dvě zářivé žluté oči a nejprve řvou a pak ječí, a já se snažím uskočit ale nemohu a když do mě ten vlak vrazí tak se probudím.
                      už nemůžu, už nemůžu


6. listopad
Bušila na dveře a křičela, abych ji pustil dovnitř, pak prosila, pak zase řvala, tak jsem jí otevřel dveře.
„Můžeš mi říct, co děláš? Proč nikomu nezvedáš telefony? Víš, jaký jsem měla strach?“ Slovy do mne kopala, ačkoliv to nevěděla. Řekl jsem jí, že je mi naprosto ukradená, že jí neznám, nevím, kdo je, ať táhne do háje, že chci být sám. Ona se rozbrečela.
„Co tím myslíš?“ štkala. Ani jsem se na ní nepodíval a řekl jí, že ji nechci už nikdy vidět. Vrhla se ke mně a prosila mě, ať ji neopouštím. Bylo mi tak nepříjemné, jak se ke mně lepí, nejen proto, že jsem ji vůbec neznal, ale také proto, že byla ztělesněním světa, v němž jsem nyní musel přežívat, světa, jenž mi byl cizí a přesto se ke mně lísal, jako přespříliš přítulný pes nakažený vzteklinou, co jenom čeká na příležitost, aby mohl člověka hryznout. Pes pěnil z huby a Eliška brečela na kolenou.
Chytil jsem ji za zápěstí a odtáhl přes byt a vyhodil ji na chodbu. Ještě před chvílí mi brečela na prahu, teď už je pryč…
musím najít ještě nějakou flašku, něco tu určitě ještě bude


7. listopad
Dnes jsem strávil většinu času mezi dveřmi do koupelny pozoruje skleněné dveře od sprchového koutu.
V hlavě jsem si přehrával vzpomínku toho, jak jsem, naprosto na šrot, uklouzl a spadl hlavou přímo na místo svého pozorování. Zacinkalo sklo, rozřízlo se trochu masa, střepina přeřízla tepnu na krku, pár cákanců v rytmu po sobě, pak začaly vynechávat, jak mi počalo vynechávat srdce, ruce a hruď teplé od krve, všechno začalo tmavnout, a mé vědomí vytěkalo do okolí.


8. listopad
Ani stopa.


9. listopad
Snažil jsem se kontaktovat Elišku, ale nemám na ni číslo. Takže… to bylo asi celé jenom sen. Díky bohu. Zatraceně reálný, každopádně. Eliška byla tím, co mi nedávalo smysl. Byl to člověk, kterého jsem neznal. A nyní ho opět neznám. Neexistuje, nikdy neexistovala… Jsem vzhůru, tohle je realita, jsem živý


10. listopad
otec bydlí v bytě sám, matka je mrtvá


14. listopad
nerozumím ničemu


15. listopad
už nemůžu


16. listopad
Ještě doteď vidím před očima ty zděšené lidi, kteří stáli opodál a v hrůze pozorovali mé tělo na chodníku. Krev z lebky dostříkla až k nim. Vzpomínám si více než dobře na ten podivný pocit těkání, jenž jsem cítil v hlavě. Nejprve se člověku po hlavě zalije teplo, asi tím, jak mu z rozšklebené lebky vytéká krev… pak to jde rychle, tělem prostupuje náhlý chlad, člověk postupně o vše přichází, čich a zrak jdou jako první, potom sluch, hmat zůstává nejdéle, ale jde spíše jen o takové to vědomí toho, že člověk někde je, než o skutečný cit. Pak se rozpustí i to a člověk cítí jen jedno jediné: existenci. Popsat se to dá stěží, připomíná to bytí pod vodou, možná spíš jakési vznášení ve vakuu, není těla, není ani nějakého bodu, vědomí nemá tvar. A tento pocit, toto prosté bytí, se pak jednoduše… rozplyne.
A pak se všechno zase vrací. Člověk ví, že někde je. Pak člověk cítí povrch, posléze se vrací sluch, čich, zrak…
Nevím, proč tentokrát bylo poprvé, kdy ten zážitek byl tak intenzivní a já si jej proto pamatuji. Možná proto, že jsem nebyl na šrot, když jsem umřel k tomu došlo….
Také nevím, co přesně se děje. Jestli jsou to jen sny, nebo… nebo co? Nevím, nemám žádné jiné vysvětlení.
Potřebuji si odpočinout…

… volala Eliška.


23. listopad
Možná jsem se již definitivně zbláznil. Nicméně jsem poznenáhlu zjistil, že nestuduji sociologii, nýbrž práva. Na práva jsem se snažil dostat, ale nevzali mě. Ale nyní tam jsem a zdá se, že mé studium jde velmi dobře. Co je divnější, že mám všechny vědomosti z tohoto i minulého ročníku, ačkoliv si vůbec nevzpomínám, že bych jejich učení věnoval kdy byť jen chvíli. K tomu si však ještě moc dobře pamatuji, o čem jsem psal semestrální práci ze sociologie v minulém semestru.
Eliška je vážně půvabná. Je zcela svobodná, ale hluboce mě miluje. Snaží se to nedávat najevo, ale takové věci člověk vidí periferně. Jak mi visí na rtech i poté, co pronese něco sarkastického, aby mě shodila. Jak pokukuje, zdali po ní pokukuji já. Jak předstírá tón nezájmu, když jí zavolám, jenž je však pouhým závojem, pod nímž se skrývá láskyplná radost. Je to strašně roztomilé. Myslím, že bych ji snad i mohl mít rád, ale nyní se musím soustředit na to, co se děje kolem mne, se mnou…


8. prosinec
Napadají mě dvě možná vysvětlení:
1. Tohle celé je jen sen.
2. vysvětlení x – psychická nemoc???
Problém je v tom, že tohle nemůže být sen. Ve snu člověk nemrká a realita kolem něj se mění každým odvrácením se zády. Na to, aby tenhle svět byl pouhým snem, je příliš stabilní. Nebo se mi snad i zdá, že mrkám? Tento svět je tak hluboce skutečný – jediné, co nejsem schopen pochopit, jsou ony odchylky, které vznikají v mé realitě pokaždé, když „zemřu“… což je další věc. „Zemřel“ jsem již několikrát. To je fakt. Vím, že mě rozmetal vlak, vím, že mi střepina prořízla tepnu na krku, vím, že jsem spáchal sebevraždu skokem ze střechy paneláku. Ať už to byla součást mých snů, nebo se to skutečně stalo, není důležité. Zemřel jsem, to vím jistě. Je zvláštní, že přestávám mít ze smrti strach. Nyní, když vím, jak probíhá umírání, mě už představa konce mé existence neděsí. Každý má strach ze smrti, ale nejde ani tak o samotnou smrt (tento koncept je příliš matný a pro běžného člověka neuchopitelný), jíž se obáváme, nýbrž o bolest a konec bytí, z něhož nám běhá mráz po zádech. Bolest je jen pomíjivý mžik, když si člověk uvědomí, že má jistý konec a samotný konec bytí je jako nedobrovolné usínání. Když se mu člověk však poddá, přijde velmi rychle a je i vcelku příjemný.
Pokaždé, když jsem zemřel, tak si vybavuji na tu chvíli absolutního nebytí, kdy člověka zkrátka není. Existence se zvrátí sama do sebe a vybouchne v existenci novou. Možná je paradoxní si uvědomovat, že člověk není; tento pocit však přichází až poté, co nebytí skončí, stejně tak, jako když se člověk ráno probudí a ví, že se krásně prospal.
Myšlenka smrti mi v posledních dnech začíná připadat fascinující. Zvykl jsem si na chaos, v němž nyní žiji, na nejistotu, která mě doprovází na každém kroku, stále nechápu, co se děje, ale nyní již netápu; mám v sobě touhu tuto záhadu objasnit. Ať je to třebas jen sen – pokud tomu tak je, tak se z něj dříve či později probudím. Ale pokud tohle celé sen není… Tak co to tedy je? Touto otázkou se počínám v poslední době zabývat čím dál tím častěji – i když jsem s Eliškou, ve škole – a vzrušuje a děsí mě zároveň..


9. prosinec
Všímám si další zajímavosti, o níž jsem se včera zapomněl zmínit. Vrací se mi cizí vzpomínky. Čím déle pobývám ve světě, aniž bych zemřel, tím více získávám ty odlišné vzpomínky, jež se vážou k odchylkám. Najednou už vím, odkud se vzala ta jizva na čele, kde a jak jsem se seznámil s Eliškou, vzpomínám si na pohřeb své matky… Matka. Teprve nyní na mě doléhá smutek, protože teprve nyní, když už jsem dlouho nezemřel, si uvědomuji, že tu skutečně není. Přitom vím, že tu existuje možnost, že nezemřela a ta možnost leží v krvavé kaluži mé další smrti. Samozřejmě nemůžu vědět, jestli to vyjde, nebo ne…
Co se týče samotných odchylek. Na internetu jsem se dočetl o teorii paralelních realit. Je to absurdní, vážně, ale… konečně získává ono x jistý tvar. Toto vysvětlení se možná může zdát jako sci-fi, ale na druhou stranu… kolik myšlenek bylo dříve považováno za sci-fi a výmysly bláznů a dneska se jedná o akceptované, vědecky podložené teorie?
Myšlenka alternativních vesmírů dokonale vysvětluje ony odchylky. Na jednom internetovém fóru jsem se dal do řeči s jedním uživatelem, jenž mi k této teorii poskytl nejvíce informací a zeptal jsem se jej i na to, zda neexistuje nějaká možnost, jak mezi těmito světy cestovat.. Netrvalo dlouho a po několika hypotézách přišla řeč na tzv. kvantovou nesmrtelnost, kdy vědomí poté, co fyzické tělo zanikne, cestuje kvantovými skoky mezi nejbližšími paralelními světy a vnikne do fyzického těla svého alternativního „já“, které nezemřelo…
Musím říct, že v tu chvíli se mi sevřelo srdce hrůzou… ale i nadšením.


12. prosinec
Včera večer jsem si vystřelil mozek. Zvláštní bylo, že jsem se tím zbavil celého toho procesu umírání a automaticky skočil do fáze nebytí a následné „revitalizace“, tedy, nabývání existence, a posléze samotného probuzení, reinkarnace.
Jak jsem však dnes zjistil, má matka je stále mrtvá. Ale čeho jsem si dále všiml… Revolver, který jsem si schoval do nočního stolku, tam samozřejmě nebyl – musil jsem si ho znovu sehnat. Nikdy mě to nenapadlo, ale nyní mi dochází: jak je možné, že ve všech světech mám tento deník? Pokaždé ho uložím do nočního stolku, tudíž je snad možné, se věci v tom stolku přesouvají se mnou? Nezdá se mi to moc logické, už jen proto, že ty věci jsou hmotné a já se musím své vlastní hmoty zbavit, abych mohl „skočit“, ale ty věci tu zkrátka pokaždé jsou.
… „Ukládá“ se tedy svět předtím, než „zemřu“? Je to snad tak, že svou smrtí, svým skokem vytrhnu nejen své vědomí z časoprostoru, ale i své okolí? A když ne, znamená to, že v každém světě mám tento deník, tudíž více mých „já“ cestuje realitami? Jak jinak to vysvětlit? Začínám se v tom trochu ztrácet, budu asi muset udělat více pokusů, ale teď se musím soustředit na nalezení světa, v němž je má matka naživu…


23. prosinec
Už mám za sebou šest pokusů a stále nic. A zítra jsou Vánoce, kurva.


24. prosinec
Nečekal jsem, že by bylo mé alter-ego takto spolehlivé. Dnes ráno jsem našel ve skříni náhrdelník, takže o dárek pro Elišku se starat nemusím. Vypadá to, že dnešní večer máme asi v plánu strávit spolu. Stejně jsem potřeboval rozptýlení. Jsem rozčílený; nevím, proč je tak těžké nalézt svět, v němž je matka živá. Surgat, ten uživatel z toho internetového fóra, nicméně říkal, že světů jsou pravděpodobně miliardy; každá možná alternativa se uskutečňuje a každá z těch možných alternativ je zároveň dveřmi pro stovky dalších.


25. prosinec
Začínám být lehce nesvůj. Eliška včera nepřišla. Místo ní mi vešla do bytu Lucie… ale Lucie byla Eliška. Eliška je Lucie, akorát se nejmenuje Eliška, nýbrž Lucie.
Něco není v pořádku.


26. prosinec
Vytiskl jsem si rozhovor s uživatelem surgat a nalepil ho sem, do budoucna:
anonym:        Ahoj. My dva jsme si už psali, vzpomínáš?
surgat:          Sorry, anonymů je tu hodně.
anonym:        Ptal jsem se tě na alternativní vesmíry a kvantovou nesmrtelnost.
surgat:          Fakt netuším, ale klidně si s tebou o tom pokecám.
anonym:        Řekněme, hypoteticky, že dělám ty kvantové skoky. Že se pohybuji mezi realitami. Jakým směrem se to cestování ubírá?
surgat:          :D cože? jako jestli doleva nebo doprava?
anonym:        tak víš o tom něco, nebo ne? potřebuju to vědět
surgat:          paralelní reality se překrývají, není žádné doleva ani doprava… mělo by to fungovat na principu cesty nejmenšího odporu…
anonym:        takže?? já tomu fakt nerozumím
surgat:          Vysvětlím ti to na zákonu červeného jablka. Jestli jsi teď ve světě, kde máš červený jablko a uděláš ten kvantový skok, znamená to, že se ocitneš ve světě, kde máš to jablko jistý, ale nemusí být červený, nýbrž třeba zelený… Prostě se pohybuješ do světů, který se tomu tvému co nejvíce podobají, ale pochopitelně v sobě mají lehké odchylky… Každopádně to jablko už nezmizí, leda bys změnil „směr“, když to tak řeknu, což znamená, že se vydáš po cestě jiných možností… a to řídit nejde, ty skoky jsou zcela náhodný. Leda by ses usměrnil tím, že pozměníš svět, v němž se teď nacházíš, tím to teoreticky lze slabě ovlivnit.
anonym:        a můžu se vrátit do světa, kde to jablko nebylo? nebo naopak? nejprve to jalbko mám a chci někam, kde ho nemám?
surgat:          jakože ho vymažeš? to by byl skok jako kráva :D cesta nejmenšího odporu, ne, to fakt nejde… nebo vlastně jo, ale fakt by to muselo být strašný štěstí. Mohl by ses tam ale dopracovat. Řekněme, když teda budeme pracovat dál s tím jalbkem… prostě to jalbko sníš. Logicky pak odcestuješ do světa, kde to jalbko už nebude.
anonym:        jak to že toho tolik víš?
surgat:          nevím, jsou to jen moje teorie
anonym:        a kdybych byl teď ve světě, kde je někdo mrtvý, a chtěl najít svět, kde neumřel, jak to udělám?
surgat:          to seš docela konkrétní… proč tě zajímá zrovna tohle?
anonym:        odpověz mi prosím tě
surgat:          hele já nevím… to podle mě ani nejde.
anonym:        musí to jít
surgat:          rozhodně do takového světa nemůžeš doputovat vlastní vůlí. Jablko sníst můžeš, ale člověka ožiješ vlastníma rukama jen stěží.
anonym:        tak jak je možný, že můžu jít ze světa, kde je někdo živý, do světa, kde je ten člověk mrtvý?
surgat:          cože?
surgat:          seš tam ještě?
anonym:        nech to být, díky
surgat:          jsi tam?
surgat:          ??


29. prosinec
Eliška Lucie se mě včera ptala, proč jsem v poslední dnech tak skleslý. Řekl jsem jí, že je to kvůli mé matce. Pravila, že jí to mrzí, ale že už jsou to tři roky. Já vím, řekl jsem jenom.


1. leden
Maminka je živá!!


2. leden
Na Silvestr jsem šel ven s klukama ven. Řekl jsem Petrovi, že se potřebuji zprasit, a on se strašně rozesmál a řekl mi, že se o to postará.
Moc si toho z večera nepamatuji. Někdy v noci, na střeše nějakýho paneláku (možná to bylo u Petra, nevím) jsme pak pouštěli rachejtle. Nemá moc smysl se o tom rozepisovat. Byl jsem úplně mimo a tak se stalo, že poté, co jsem jednu rachejtli podpálil, tak jsem začal zvracet a držel ji stále v ruce. Všichni na mě řvali, ale já je vůbec neslyšel. Když jsem si toho konečně všiml, jak na mě všichni hulákají, tak jsem se podíval na pravou ruku a všiml si, že v ní držím rachejtli a mířím si s ní přímo do obličeje. To bylo už samozřejmě příliš pozdě. Vystřelila a vybouchla mi přímo do tváře.
Je to strašný pocit, když člověk cítí, že mu chybí spodní čelist a kus tváře. Přišel jsem navíc o jedno oko a z pravé dlaně mi zbylo jen pár cárů masa, z nichž trčelo pár ožehlých kostí. To všechno bych snad ještě přežil, ale výbuch mi roztrhal i krk.
Bolelo to, strašně moc a strašně dlouho. Chtěl jsem křičet bolestí, místo čehož jsem jen chrchlal krev. A ten pískot v uších jsem slyšel ještě druhý den, když jsem se probudil ve svém novém těle.
.. Octl jsem se ve světě, v němž je má matka živá. Jinak je vše při starém, zdá se. Studuji práva, má přítelkyně se jmenuje Lucie.
Tento svět je dokonalý. Jsem doma.


18. leden
Nedokáži se zbavit myšlenek na to, jak je možné, že je matka živá. Vím, že bych měl být rád za to, jaké věci jsou, ale nejsem schopen si je zcela užívat, když nechápu, proč takové jsou.. Vlastně se snažím najít nějaké vysvětlení pro to, jak samotné skoky fungují. Mělo se jednat o obrovské štěstí, že je matka živá; ale mám své pochyby. Všechny mé skoky byly mohutné – při prvním skoku jsem se ocitl ve světě, v němž jsem měl Elišku a má matka byla mrtvá, po následujícím skoku Eliška zmizela, a po dalším se zase vrátila, nepočítaje fakt, že jsem změnil školu.
Jediné skoky, jejichž účinky byly minimální, byly skoky dobrovolné – mé sebevraždy revolverem. Ty realitu nezměnily téměř vůbec... Snažím se najít nějaké vysvětlení, ale moc mi to nejde. Přemýšlím nad tím, že zkontaktuji zase toho surgata.
Lucka mi říká, že se chovám v poslední době odtažitě. Jasně, že se chovám odtažitě. Stále je mi tak trochu cizí. Krom toho mám teď na mysli závažnější věci, než to, jestli půjdeme o víkendu do kina, nebo do divadla.


20. leden
Rozhovor se surgatem:
anonym:        Ahoj, vzpomínáš si na mne?
surgat:          Sorry, anonymů je tu hodně.
anonym:        Bavil jsem se s tebou o kvantové nesmrtelnosti a alternativních vesmírech…
surgat:          Fakt netuším, ale klidně si s tebou o tom pokecám.
anonym:        Myslíš si, že je možné ovlivnit velikost kvantových skoků?
surgat:          Asi ne… Kvantové skoky se řídí zákonem cesty nejmenšího odporu…
anonym:        ale proč? Vždyť to je jen tvá teorie, ne?
surgat           Jo, ale dává  smysl. Ve fyzice všechno funguje na tomhle principu a svět stojí
                      na fyzikálních zákonech.
anonym:        Takže si vážně nemyslíš, že existuje způsob, jak skoky ovlivnit?
surgat:          ne, pokaždé odcestuješ do nejbližšího světa, jenž ten tvůj co nejvíce překrývá.
anonym:        pokaždé, když jsem se zastřelil, tak jsem se ocitl ve světě, kde jsem revolver neměl. Jak vysvětlíš tohle?
surgat:          děláš si ze mě prdel?
anonym:        ne. Chápu zákon červeného jablka, ale tenhle zákon neplatí; podle něho bych se musel dostat do světa, kde bych revolver měl a bylo by v něm jen pět kulek.
anonym:        jsi tam?
surgat:          jak víš o zákonu červeného jablka? to jsem si vymyslel sám
anonym:        jednou jsi mi to řekl
surgat:          tady?
anonym:        jinde
anonym:        skládáš si ty své teorie a teď máš před sebou důkaz a nevěříš mu?
surgat:          jak můžu vědět, že si ze mne jenom neděláš prdel?
anonym:        jak jinak bych věděl o tom tvém smyšleném zákoně?
surgat:          několika anonymům jsem už o něm říkal
anonym:       chápu, že tohle zní naprosto ujetě, taky jsem tomu nejprve nevěřil. A chápu, že mě máš asi za magora. Ale co když je to pravda, co?
anonym:        Vlastně je to jedno, jestli mi budeš věřit, nebo ne. Chci s tebou jen mluvit o tom, jak to celé funguje a něco vysvětlit.
surgat:          ok
anonym:        takže?
surgat:          přemýšlím
  surgat:          řekni mi, jak ty skoky probíhaly
anonym:        chceš popsat to umírání?
surgat:          ne, chci vědět, jak jsi skočil
anonym:        kdy?
surgat:          tobě se to stalo už víckrát?
anonym:        už to nepočítám
surgat:          tak fajn… sepiš to a pošli mi to jako soubor sem do zpráv, chci znát všechno, kdy jsi skočil, jak jsi skočil, kam jsi se dostal…
anonym:        ok, zítra ti to pošlu
surgat:          jestli se ze mne děláš prdel
anonym:        a jestli ne?
surgat:          pošli mi to, podívám se na to a zkusím něco vymyslet. ozvu se ti co nejdřív
anonym:        skvělý, dík. zatim

Ze zápisků z 26. prosince je zřejmé, že si mě surgat nepamatoval. A tak tomu je i v tomto případě. Znamená to snad, že cestuji sám? Myšleno – jen toto jedno mé „já“?
Existuje však vůbec jen jedno „já“? Postupně získávám vzpomínky těch, v jejichž realitě přebývám. To znamená, že mé původní „já“ splývá s „já“ z této reality? Takže já už vůbec nejsem „já“, nýbrž spousta „já“? Přesto se stále cítím jako tentýž člověk, jen s několika vzpomínkami navíc, jichž neustále přibývá.
Potřebuji si oddychnout. Počkám na zprávu od surgata. Do té doby budu normálně žít.
                                 Když ale vidím pod rukama křehkost světa, v němž se nacházím, stěží dokáži žít s tatáž vážností, jako před svou smrtí.


24. leden
Nesmrtelnost mě nevysvobodila od smrti, nýbrž od života. ?


26. leden
Pohádal jsem se s Lucií… Stále mi vyčítá odtažitost a to, že s ní nekomunikuji. Řekl jsem jí, že mám na mysli důležitější věci a že se mi honí hlavou spousty myšlenek. Tak se mi s nimi svěř, volala, a já se jí vysmál. Nevěřila bys mi. Koukala zraněně. Šla brzo spát.
Nemůžu jí to přece říct, nevěřila by mi. Považovala by mě za blázna. A proč bych jí to vůbec říkat měl? Co by se tím vyřešilo? Chce to jen čas. Potřebuji se pořádně dostat do tohoto světa, pořádně v něm zakořenit a pak to všechno půjde. Už se tu dobře orientuji; myslím, že mám již většinu vzpomínek a vědomostí. Školu zvládám v pořádku. Všechno bude dobré.


28. leden
Surgat konečně napsal.

Odesílatel:     surgat
Předmět:       teorie
Text:                         čau… četl jsem si neustále dokola to, cos mi poslal, neustále to prověřoval a přemýšlel, vymýšlel různý teorie… dlouho mě nic nenapadalo, a pak jednou mě to náhle trklo, když jsem házel tenisákem o zeď. až mě to rozesmálo, jak primitivní to celý je.
                      Stále je to fyzika. Ale tentokrát se jedná o zákon akce a reakce. Jak silná akce, tak silná reakce. Nevím úplně přesně, jak to funguje, ale v principu by mělo jít o to, že čím déle tvá smrt trvá, čím větší je tvé fyzické a psychické utrpení, tím větší je skok. Je to jednoduché. Jako když natahuješ luk. Utrpení (/psychický a fyzický stres) je síla, s níž luk natahuješ, a šíp je tvé vědomí vystřelené do dáli.
                      Samozřejmě je to jen teorie… ale souhlasí to s tím, cos mi posílal. Čím „brutálnější“ je tvá smrt, tím odlišnější je realita, do níž procitneš.

Je to tak jednoduché! Divím se, že mě to nenapadlo taky. Přemýšlím nad nějakým způsobem, jak to vyzkoušet. Jenomže se nechci vzdávat této reality, kde je všechno tak, jak to má být. Nehodlám se toho vzdát. Nechci. Ale když pomyslím na svou fantastickou schopnost, jak se třpytí všude kolem mne i v těch nejobyčejnějších věcech všedních dnů v lákavém a svádivém lesku, nedokáži si pomoct a necítit slabé svědění v rukou.
Sakra, tohle je frustrující.


18. únor
Lucie se před týdnem se mnou rozešla.
                                                                     ale já vím, jak na ni..


20. únor       
anonym:        jsi tu?
surgat:          no konečně, proč nereaguješ?
anonym:        musel jsem nad tím přemýšlet
surgat:          aha, jasný.
anonym:        chtěl bych zkusit skok
surgat:          super
anonym:        malej, nic velkýho.
surgat:          o co jde?
anonym:        chci aby se mi vrátila přítelkyně.
surgat:          aha. no tak to by snad šlo. nevim. kurva
anonym:        co?
surgat:          furt nemůžu uvěřit tomu, že se tohle děje. a furt si nejsem jistej, jestli si ze mě neděláš jenom prdel.
anonym:        no jo. dneska si vystřelím mozek, co ty na to? To by mohlo snad stačit
surgat:          ty vole
anonym:        co zase?
surgat:          jen tak?
anonym:        vždyť jsem to už párkrát udělal
surgat:          já vím, ale stejně mi to přijde divný, jak o tom mluvíš, jakoby nic
anonym:        myslíš, že to bude stačit?
surgat:          rozhodně lepší začít s menším skokem, než udělat větší a nadělat nepořádek
anonym:        jo
surgat:          ale není to jisté, uvědomuješ si to? třeba se vydáš jiným směrem
anonym:        já vím, ale za zkoušku nic nedám. Při minulých skocích revolverem byly změny naprosto minimální, to jsem ti přece psal, takže se určitě nedostanu nijak daleko..
surgat:          ok.
surgat:          ještě něco
anonym:        no
surgat:          kurva… je to směšný, ale…chci, aby mé já o tomhle vědělo.
anonym:        cože?
surgat:          chci, aby se nám nějak podařilo mé druhé já informovat o tomhle celém. udělals bys to pro mě?
anonym:        no nevim, jak to mám udělat? neumím přenášet jiný lidi s sebou
surgat:          to ani nechci, ty vole, já se nechci zabít.
anonym:        tak co chceš dělat?
anonym:        jsi tam?
surgat:          vytiskni naši konverzace. všechnu naši konverzaci, co jsme spolu vedli. je v historii. Oskenuj ji pak a pošli mi ji.
anonym:        můžu mu poslat i tu z jiných realit, už jsme si asi dvakrát nebo třikrát psali… mám to v deníku, oskenuju to a pošlu mu to
surgat:          fakt?! ty vole, tak to určitě udělej.
anonym:        ještě něco?
surgat:          napiš mu tohle: Benova krev nebyla jen na tvém modrém tričku.
anonym:        .. co to znamená?
surgat:          neřeš
anonym:        ok. tak se uvidíme zítra
surgat:          my dva už asi ne.
anonym:        pravda, sorry. díky za pomoc. měj se
surgat:          … jo, ty taky. držim palce.
surgat:          kurva.


22. únor
kurva kurva KURVA
Netrefil jsem se. Člověk si řekne vystřelit si mozek není nic těžkého. Stačí vložit hlaveň revolveru do pusy a …. navíc, když má člověk cvik! Jenomže         idiote!!!
Včera jsem si vystřelil mozek, jenomže jsem držel zbraň ve špatném úhlu nebo jsem se strefil nějak mimo, takže jsem umíral delší dobu. Byl jsem v koupelně, ležel jsem v napuštěné vaně, dal si víno, pak vytáhl revolver, strčil ho do pusy a prásk. Najednou ohlušující pískot, svět před očima příliš jasný, hrozně svítil, třásl jsem se a nemohl s tím přestat, navíc se mi ozývalo z krku takový odporný chrčení, nevím, čím to bylo. Třásl jsem sebou, všude voda, a v tu ránu vidím, jak u mne stojí Lucka a třese se mnou, nevím, co tam dělala, jak se mi dostala do bytu, ale vrátila se za mnou a brečela, tak šíleně brečela a prosila a ječela.. už bylo ale pozdě a já se už jenom modlil, aby to skončilo co nejdřív, protože s dírou v hlavě se moc hezky nežije. A ten pocit, jak člověku šplouchá na rozstřílený mozek voda, taky není nijak extra příjemný… Nakonec svět ztmavl a všechno bylo konečně pryč a já se probudil.
Probudil jsem se do světa, v němž nemám Lucii, bydlím na bytě sám. Byl jsem se včera podívat do školy a zjistil jsem, že nestuduji práva, nýbrž sociologii a dále navíc jsou mí rodiče živí a bydlí v domě a matka nemá svá ňadra. Něco mi to připomíná, ale nevím co.
Jo, tohle je hodně podobné tomu světu, z něhož jsem původně pocházel.


23. únor
Měl bych se cítit doma, myslím, v tomhle světě. Je přece jenom téměř identický s tím, do něhož jsem se narodil… Jak je tohle zvláštní, když nad tím tak přemýšlím… Nedá mi to než se vysmát lidem, kteří tesknou po domově v podobě státu či dokonce nějakého domu. Můj světobol je doslovný, nemám klidu nikde ve světě. Ale ne proto, že by se mi stýskalo po svém rodném světě, ba naopak, stýská se mi po tom krásném světě, po tom ráji.. jsem takový idiot! no a co, že jsem přišel o Lucii, to je toho! Našel bych si jinou, proboha, proč jsem to udělal?! Proč jsem se zabil z toho světa?! Byl dokonalý! Co mám teď?! Nic.
Nebo to snad bylo to vzrušení? Že mi nešlo o ty světy samotné, jako spíše o to objevování, o ty skoky, o tu                                     smrt     ?


26. únor
Utápím se sám v sobě, nesnáším tenhle svět. Patetický, ubohý, zbytečný, všechno kolem mě je tak… tak nedostačující. Jak teď můžu žít v tomhle světě, když jsem poznal mnohem lepších? Jak bych se vůbec mohl spokojit s tím, co mám teď?
Čeká mě lepší svět, leží v tratolišti mé krve a v odštěpcích mé lebky přilnuvších na zdi
                      jak bych se VŮBEC MOHL SPOKOJIT S NĚČÍM TAK OBYČEJNÝM A NUDNÝM, JAKO JE TENHLE SVĚT?!
Vrátím se do toho světa. Musím se do něj vrátit.


28. únor
Můj otec neměl doma revolver, říkal, že „se mu zbraně hnusí“. tak to je tedy ten rozdíl
                      tak jsem skočil z mostu, bylo to rychlé.. objevil jsem se ve světě, který je téměř identický... budu to zkoušet dál


6. březen
nefunguje to. nic se nemění! je to jen čím dál tím horší, přestěhoval jsem se!! přestěhoval jsem se!!!! doprdele!! proč to nefunguje! jsem ve svém starém bytě a nestuduju sociologii!! pracuju v kauflandu, proboha tohle je směšný, zjistil jsem to až po třech skocích, to je to nejhorší.       Soustředil jsem se totiž hlavně na Lucii, jako by ona byla ztělesněním toho ideálního světa, přitom byla jen jeho součástí a vlastně byla tou, která mě z něho vyhnala!! nebýt jí, nebýt toho, že se ona se mnou rozešla, tak bych tam byl dodnes!!


7. březen
anonym:        Benova krev nebyla jen na tvém modrém tričku. V příloze ti posílám oskenované konverzace z předchozích světů.
anonym:        haló?? potřebuju s tebou nutně mluvit!
surgat:          wtf
anonym:        potřebuju se usměrnit, ale nevím jak
surgat:          jak víš o benovi
anonym:        nevím o něm nic, jenom jsi mi o něm řekl, ať ti o něm řeknu
surgat:          děláš si ze mě prdel?
anonym:        na tohle nemám čas, prostě mi odpověz
anonym:        kurva odpovídej nemám čas na tyhle posraný pochyby, pokaždé když ti napíšu tak je máš a já nemám nervy na to tě pokaždý přesvědčovat!! rozumíš kurva, rozumíš co se ti tady snažím DOPRDELE říct
surgat:          jo
anonym:        to sem rád. a teď mi odpověz. jak se usměrnit?
anonym:        tak seš tam????
surgat:          nech mě si přečíst ty konverzace, odpovím ti za chvíli
anonym:        ok ale pospěš si
anonym:        už to máš??
surgat:          to s tím usměrňováním jsem ti už vysvětloval... nebo alespoň… jedno mé já pokud to chápu dobře… v těch konverzacích… podívej se
anonym:        vážně?
surgat:          zkus transformovat svůj současný svět do podoby toho, do něhož se chceš dostat…
anonym:        děláš si prdel? mám se dostat na práva? mám sbalit lucii?
surgat:          …a proč ne?
anonym:        není to tak jednoduchý
surgat:          Lucii a práva jsou něco, co v tomhle světě existuje… musíš se toho jen zmocnit… není to stejný případ jako s tvou mrtvou matkou…


8. březen
kraviny, kraviny, kraviny…


12. březen
Pomozte mi někdo, prosím, co je tohle za svět, tohle nemůže být to místo, kde mám žít, tohle nemůžu nazvat svým domovem, co je tohle za bídácký svět, lapen v kleci svého vlastního života, klíčem je má smrt, ale kam ty dveře vedou, ach bože, kam jenom vedou


15. březen
Byl jsem včera u Lucky na bytě. Otevřela dveře a já jí řekl: „Lucko, vrať se mi, ať se můžu vrátit domů“ a ona, že tady žádná Lucka nebydlí. Takže to byla Eliška. „Chci říct Eliško. Vrať se mi, vrať se ke mně, Eliško…“ a ona, jestli se prej známe. „Jasně že se známe, spali jsme spolu, milovalas mě“ a ona „vy jste opilý, odejděte nebo zavolám policii“
„máš jizvu na pravém stehně a máš ráda, když tě hladím na krku, takhle                    a natáhl jsem se k ní, že ji pohladím tak, jak se jí to líbí, ale začala zničehonic nějak ječet a přiběhl nějakej chlápek a vrazil mi pěstí.
vypadám strašně, mám monokla, ale jsem strašně zarostlej a mám mastný vlasy, nějak jsem ztratil pojetí sám o sobě


23. březen
mám strach se zabít. nemám strach ze smrti, nýbrž z toho, co mě čeká po ní. Peklo, nebe… nedokážu to odhadnout.


26. březen
co je tenhle deník? není on zdroj všeho toho, co se v mém životě děje? nedlí v něm nějaká příšerná síla? protože on jediný je konstantou všech světů
nevím, nevím, jdu spát…
Lucinko, vrať se mi!
Nemám rodiče, matka je mrtvá a otec je taky mrtvý, ale nevím proč. zjistil jsem to až včera. jak je to jenom možný? jak je možné, že jsem se jen několika skoky dostal tak daleko od své reality? surgat, za všechno může on a ty jeho teorie…


28. březen
prej že jsem se chytil špatné vlny, vydal jsem se špatným směrem, a mám přestat dřív, než to udělám ještě horší,
říkám mu co ten jeho zákon, on že je to jen teorie, nikdo nemůže přesně vědět, jak to funguje, je tu příliš mnoho faktorů, teorie chaosu – motýlí efekt, akce a reakce, náhoda, odchylky, omyl, míra brutality se nedá odhadnout, teoretické červí díry mezi paralelními vesmíry, chlapec se rozjel, lže, lže, lhář je to lhář
pak se mi vysmál, to máš za to, že si hraješ na boha, psal
          kretén, čůrák, měl by chcípnout, vykuchám tu svini a skočím a zabiju ho i v dalších realitách, jo, zabiju všechny surgaty, budu skákat světama a zabíjet toho hajzla furt dokola a dokola jo to bude vtipný jak se pak na mě bude koukat a ptát se proč se poseru


musím najít lucku, příslib klidu, můj malý eden…


4. duben
LUCKO                    Eliško, ELIŠKO
                      tohle je absurdní
                                                                                                        jak se to mohlo stát
jak se to jenom          mohlo                          stát

                                 zničil jsem všechno, co mě teď čeká. neplodný strom zkrátka neplodí, přestaň přeskakovat z větve na větev
                      co teď?
                                                         přeskočit na jiný strom


8. duben
Musím skočit a to co nejhůře. nebo nejlépe, záleží na tom, jak se to vezme.
Musím skočit co nejdál a modlit se, modlit se, aby foukal vítr tím správným směrem.
přemýšlel jsem nad uhořením, utopením, oběšením se?
přeříznout si tepny na lýtkách? to pomaleji                 takže otevřít si žíly na rukách od zápěstí po lokty? to se nezašije


9. duben
chci umřít, proč mě prostě nenecháte umřít, ticho, ticho, ticho


16. duben
Rozhodoval jsem se mezi oběšením a rozříznutím žil, hodil jsem si mincí, padla panna, tedy oběšení. Budu se věšet pomalu, budu stát na špičkách, nepříliš utažená smyčka, škrcení bude trvat dlouho… potřebuju, aby skok byl co největší… trochu se bojím, když to bude trvat takhle dlouho, co když se něco posere a já to přežiju, co když
ne, tohle bude můj poslední skok. A pak s tím skončím. Určitě. Protože když si zpátky pročítám tento deník, zjišťuju, jaký devastující účinek na mě těch pár posledních měsíců mělo. Jak málo jsem si vážil toho, co jsem měl a jak málo jsem bral vážně život samotný. Když člověk zjistí, že ho o život nemůže nic připravit, není snad tak podivné, že si s ním začne hrát. Zkoušet, co vydrží, co dokáže, kam ho zavede…
chce se mi ze mě zvracet.
ale hlavně mám strach. nemám nad tím moc. myslel jsem si, že dokážu své skoky usměrnit, avšak mýlil jsem se. Celé to jde mimo mne. Směr dokážu ovlivnit naprosto minimálně. Trošku doprava, trošku doleva… Ale co jsem vlastně změnil? To, že mám přítelkyni nebo ne a svou školu a to, zda má matka žije nebo ne! Co je to oproti celému světu? A změnil jsem to vůbec já? Ne, to svět se měnil, ne já. Můj život není v mé pravomoci, nemám nad ním žádnou moc, je to souhra ohromného a nekonečně složitého mechanismu kde i to nejmenší zachvění listu stromu je součást monumentálního tance života, nevypočitatelného a dech beroucího tance kroků všech živých i neživých věcí.
Surgate, poslal jsem ti zprávu se svou adresou, zítra máš dorazit ke mně na byt, klíč jsem ti nechal pod rohožkou, to všechno víš. Pokud bys našel zítra mé oběšené tělo, nechal jsem ti na stolku dopis pro tebe. Měj radost! Povedlo se a já jsem skočil. Buďto jsem dorazil do nebe, nebo do pekla. A deník zítra zničím a snad se tím vysvobodím z té nekonečné smyčky. snad
Ale pokud čteš tyto řádky a deník tu stále je, znamená to, že jsem asi přežil. Z nějakého důvodu. Někdo mě přišel zachránit, přetrhl se provaz, spadl se mnou lustr, co já vím. Ale zároveň nejsem schopen se znova zabít a zničit deník. Tak dlouhá absence kyslíku do mozku může způsobit jeho nevratné poškození.
Takže, pokud tohle nyní čteš, znamená to, že jsem přežil. Možná ležím zrovna podd tebou, posranej a se slinami u pusy. Možná že už mě našel někdo jiný a já ležím v kómatu v nemocnici.
Prosím, zabij mě. Musíš mě nutně najít a zabít. Jinak budu navždy uvězněn v tomhle světě v podobě vegetující zeleniny a nikdy se z něj nedostanu. To bych se radši trápil v nějakém bídáckém světě jako fetka nebo bezdomovec, bez Lucie, bez rodičů, bez školy, ale hlavně při vědomí, než v takovém stavu, ani živý, ani mrtvý
Chci žít, rozumíš? Chci žít. A proto mě musíš zabít.
NAJDI MĚ A ZABIJ MĚ, PROSÍM.

Až tak uděláš, probudím se do lepšího světa a já zničím tento deník.

Až tyto zápisky nebudou existovat, znamená to, že je všechno v pořádku.




































Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Otevřít oči jako dveře do zamčeného pokoje

FAROLOGIE PRO POKROČILÉ

Branou ostružiny